Na školu Napoleon's High, kde se vzdešení páni profesoři a paní profesorky snažili neschopné, tupé adolescenty nazývaných studenti marně naučit školní řád a pravidla Napoleon's High, se pomalu snážel soumrak.
Budovy školní ubytovny ve zbylých paprscích odpoledního slunce se stále zatvrzele držely své kamenné, smutně šedé barvy. Jejich tmavá okna a hluboké ticho působilo přímo depresivně.
V depresivní náladě bylo také 299 studentů namačkaných ve společenské místnosti, kvůli zahajovací řeči váženého pana ředitele Martina Hebrika, který jako obvykle ve svém močálově zeleném obleku a podobně výstřední kravatě velmi hlasitě, zřetelně a samozřejmě pomalu přednášel slovo od slova pětistránkový školní řád.
A na střeše této rádoby majestátní budovy sedí shrbená, zkroušená, stoosmdesátipěti centimetrová postava - JÁ. Jmenuji se Toby Green a nedávno mi bylo patnáct let. Tady na střeše jsem právě kvůli panu Hebrikovi a jeho únavné řeči. Už jsem jí jednou slyšel a bohatě mi to stačilo. On umí být pan Hebrik neuvěřitelně milý a vztřícný člověk, když chce. Ovšem většinou je dost protivný, pesimistický a především příšerně NUDNÝ. A každý, kdo je alespoň trochu inteligentní se mu - pokud je to možné - co největším obloukem vyhne. Jenomže první školní den to možné není. Tedy - nemělo by být. Je mi předem jasné, že z tohohle budu mít děsnej průs - prušvih. Ale pořád lepší než tři hodiny poslouchat, jak mám být slušný a gentlemanský a jak se mám pilně připravovat na každou hodinu místo toho abych se na školním dvoře bil se spolužáky nebo - nedej bože! - nalepoval žvýkačky pod lavic
.
Avšak čím déle tady jsem, tím více své absence lituji. Ne snad kvůli špatnému svědomí, ale spíš kvůli zimě. Tenhle neskutečně otravný podzimní vítr je v padesátimetrové výšce ještě studenější. Ale kdybych zůstal dole, určitě by mě nějaký dobrák uviděl a odvlekl do už tak dost přecpané společenské místnosti a to nehodlám riskovat. Navíc by ta slezina měla co chvíli končit.
Ještě chvíli jen tak ležím a přemýšlím, když mě z mého snění vytrhne davový potlesk tlumený cihlovými stěnami společenské místnosti. Rychle se přesunu k žebříku, slezu a superrychlým tempem běžím k hlavním dveřím budovy C školních ubytoven. Dobýhám skoro bez dechu a schovávám se za přerostlý keř. Když uslyším vystresované žvatlání mých spolužáků a spolužaček, počkám až se všichni nahrnou ke vstupním dveřím a pak se k nim přidám. Někdo zevnitř otočí klíčem v zámku, dveře se rozletí a my vletíme do chodby. Odchytnu si Willa a jdeme spolu po schodech do čtvrtého patra, abychom se mohli na zbytek večera zavřít do cimry cca 3x5 metrů, kterou učitelský sbor hrdě nazývá pokoj 8G.
,,Tak co jak bylo na shromáždění?'' zeptám se ho trochu škodolibě. Will se na mě podívá jako bych se ho zeptal jestli se mnou nepoletí na Saturn a unavěně odpoví: ,,Dlouhýýý...'' Načeš si zívne, aby tomu dodal korunu. ,,Byla tam Cathie?'' Při zmínce o mojí nej kámošce se na mě Will dlouze, překvapeně podívá, potom se podměšile usměje a nakonec kývne. Je mi jasné, že tím podměšilým úsměvem mi chtěl naznačit svůj názor. Naivně si totiž myslí, že jsem do Cathie zamilovaný. Což nejsem. Mám Cathie rád. Moc rád. Jenom neni můj typ. Je ... no jak to říct? Ona je prostě spíš kamarádka než přítelkyně. Má to tak v povaze. Nemůže za to. Je na mě hrozně hodná a milá. Vždycky, když mám nějakou holku tak si o ní s Cathie povídame. A je to v pohodě. Vlastně je to jako bych se bavil s klukem. A chodit s klukem zatim fakt nehodlám.
Když se vyšplháme až k našemu ''pokoji'' Will se na mě znova podívá tim pohledem ''Miluješ Cathie.'' a já mám neovladatelnou chuť mu jednu natáhnout. Nakonec do něj jenom tak kamarádsky strčim i když by si zasloužil dát přes držku mnohem víc.
,,Pěkně si mě naštval.'' prohlásí najednou, když už nějakou chvíli relaxujeme v naší cimře. Já si čtu Vojnu a mír a Will si hraje s mobilem. ,,Proč? Kvůli tý uvítací řeči?'' Will kývne a zle se na mě podívá. ,,Moh' si jít se mnou.'' bráním se. ,,Nemoh. Ty víš, že nemoh.'' Hmm. To je fakt v tomhle ohledu je Will fakt chudák. Jeho máma ho totiž první školní den doprovází. Dělá to každej rok už od první třídy. Za A je to strašně ponižující a trapný, jak tvrdí Will a za B se právě nikdy nemůže ulejt. Ačkoli první den se neučíme, je to fakt otrava, jak už jsem říkal. ,,No a budou tenhle rok nějaký změny?'' pokouším se změnit téma. ,,Náhodou jo.'' prohlásí najednou o dost živěji Will. ,,Budeme mít novýho tělocvikáře.'' ,,Cože?'' Tohle mě zděsí, rychle si sednu a upřu na Willa svůj nejlepší prozíravý pohled. ,,Fakt?'' ,,Hmm. Hrůza co?'' No bezva. Abyste mě chápali. Náš starej tělocvikář pan Parkman byl supr člověk. Jelikož jsme já i Will na tělák horší než kdejaká holka, byla pro nás výhoda to, že jsme o těláku vždycky jenom hráli fotbal, popřípadě florball a to jsme se samozřejmě moc nenadřeli. To se panu řediteli Hebrikovi nelíbilo a slíbil nám, že dostaneme tvrdšího tělocvikáře, aby nám jak tvdil ''narostli svaly a mohli jsme machrovat před děvčaty''. Asi tak za půl hodiny z Willa vymámim, že náš nový tělocvikář s velmi ''originálním'' příjmením Smith je bývalý voják a hodlá ''všechy lenochy a šprty přeměnit na sportovně založené mladé muže.'' Když se tohle dozvím, ztěžka polknu a poleje mě studený pot.
Celou noc nemůžu spát. Snažim se nemyslet na skinnheada Smitha a ze všech sil myslim na angličtináře pana profesora Crosswitche, který oceňuje mojí slovní zásobu a dle jeho slov: výborné slohové práce. Já vím, že je to dětinský, vím to, ale jinak bych neusnul.